Vítám vás u dnešního rozhovoru, ve kterém si opět budeme povídat s tuzemskou autorkou, Verčou Synkovou. Recenzi její knihy s názvem Hra pro Apollóna již také můžete najít na mém profilu i na webu.

Veru, díky, že sis na mě udělala čas a vám, čtenářům, přeji, aby se vám líbil tento rozhovor a případně i kniha, pokud vás navnadíme na její přečtení.

Přeji příjemné počtení a pojďme rovnou na to.

Popsala by ses nám trochu a prozradila, jestli se něco z tvého charakteru odráží v tvé knize?

Jmenuji se Verča, je mi 29 let a jsem máma. Miluji divadlo, jako dítě jsem do něj chodila každý víkend. Valnou část svého dětství jsem také strávila na výtvarném kroužku, kde jsem poznala svého nejletitějšího kamaráda Jirku. I když jsme si pak oba uvědomili svoji sexuální orientaci, byl mojí první láskou, já jeho a víš, co se říká… Ta nikdy nerezaví! J

Jestli se můj charakter odráží v knize? Určitě! Když se podíváš na Lukáše a řekneš si, jaký je, je dokonalým odrazem mé duše. Všech mých vášní, všech mých snů. A uvědomila jsem si to až v průběhu psaní. 

Co tě přivedlo k psaní?

Potřebovala jsem uniknout. Neměla jsem jednoduché dětství. Utíkala jsem ke knihám, a když jsem neměla po ruce žádné dobré příběhy, psala jsem si svoje… Ne… Se všemi těmi přečtenými knihami jsem si uvědomila, že mým snem je stvořit něco podobného. J

Jaké byly reakce okolí, když se dozvěděli, že píšeš?

Veskrze pozitivní, jen můj první přítel to považoval za cosi dětinského. L

Kde a kdy píšeš nejraději?

To je těžké… Někdy kdykoliv a kdekoliv, jindy mi to nejde nikde ani za živého Boha. L Ale když mi nešlo psát doma, hodně mi pomáhalo vzít si notebook a zapadnout do Crosscafé. Dát si snídaňové menu s croissantem se šunkou a sýrem, malý fresh, kokosové latté, a tvořit tam. J

Kde se vzala inspirace k napsání zrovna tohoto příběhu?

Hele, to je vtipný… Ona to totiž původně byla fanfikce, víš? Na Bídníky od Victora Huga. Lukáš byl Grantaire a Daniel Enjolras… A pořád tam něco z nich je, ale když jsem přemýšlela, jak jejich příběh dát dohromady, jak pospojovat ty vtipné scény s něčím pořádným, co opravdu potáhne příběh, dávala jsem jim víc a víc ze sebe. V závěru to už vůbec není Enjolras nebo R, jsou to mí kluci… A můj příběh. V závěru mi byl největší inspirací můj vlastní život.

Mělas při psaní něco, nebo někoho, kdo tě podržel a kdo to byl?

Určitě Lenka. Byla impulzem, proč z fanfikce vznikla vlastní kniha. To ona se mě zeptala, proč píšu zas fanfikce a proč to nemůže být něco, co jednou vydám. Protože ona ví, že jsem o tom vždycky snila. Byla mojí první betou, probírala jsem s ní úplně všechno, a když jsem s tím chtěla seknout, vždycky mě dokázala nakopnout zpátky. Jo, a miluju ji! 😀

Ovlivnilo tvoji knihu nějak výrazně okolí a v čem konkrétně?

Ve všem. Mám zkušenosti se zlomeným srdcem, jako měl Vojta, s neopětovanou láskou, kterou si prožívala Martina, se skrýváním citů i jejich náhlým vzplanutím… A oba životní strašáky, ten Lukášův i Danův, jsou mé, ačkoliv ten Lukášův nebyl z homofobních důvodů a u Dana to nebyl strýc.

Kdo je první člověk, který dostává napsanou knihu k přečtení?

Řekla bych bety, ale ty ji četly už v průběhu… Prvně dokončený rukopis tedy asi četla kamarádka Verča, která ho dala dokonce hned dvakrát a zamilovala si ho, za což zase já miluji ji. J

Jaké byly reakce, když si vydala první knihu?

Devadesát procent lidí kolem mne vědělo, že píšu, takže spíš jen čekali, kdy to konečně přijde…

Proč si ty osobně myslíš, že by si lidé měli přečíst tvou knihu?

Protože ukazuje, jak člověk dokáže zničit člověka.

Komu bys ji doporučila?

Všem. Mužům i ženám, queer friendly lidem, ale i těm, kteří naší komunitou pohrdají. Ať se zamyslí nad tím, co jejich činy mohou způsobit lidské duši… Možná i jejich vlastním dětem.

Máš něco, co bys na své knize zpětně změnila?

Na základě reakcí čtenářů bych asi více rozepsala věci kolem hlavní dějové linky.

Co říkáš reakcím na tvou knihu?

Jsou ve většině pozitivní, ty „horší“ jsou napsané slušně, takže si z nich vezmu rady. J

Chtěla bys něco vzkázat kritikům?

Teď to zobecním, takže tohle je všem kritikům (nejen) knih: V jedné knize stálo: „Člověk není ani anděl, ani zvíře. Naneštěstí však často ten, kdo má jednat jako anděl, jedná jako zvíře.“ Nejsme andělé, ale jsme lidé. Zkusme se k sobě tak i chovat.

Co bys naopak vzkázala fanouškům?

Děkuji, že jste. Pro vás to má smysl.

Chystáš nějaké další knihy?

Určitě, v hlavě mám teď tři, jen to psaní jako takové mi teď úplně nejde od ruky. Ale myslím na ty příběhy dnes a denně.

Povíš nám o nich víc?

Dvě z plánovaných knih budou zase gay, jedna lehčí romance, druhá s hodně heavy tématem, ale obě by měly stát za to. Třetí kniha bude odlišného žánru, jedná se o mystery s duchy. Vyprávět bude o smyslu života, o životě a smrti a o tom, co všechno je důležité… A že ne vždy se na tebe ostatní dívají tak, jak se na sebe díváš ty sama.

Máš nějaké oblíbené autory, žánry a knihy?

Má nejoblíbenější kniha jsou, jak ti už asi došlo, Bídníci od Victora Huga. Victor je skvělý autor, ale mí nejoblíbenější budou asi Jaroslav Foglar a Jules Verne, díky kterým jsem jako dítě začala číst. Mým oblíbeným žánrem je fantasy, které prokládám thrillery, YA romancemi a občas nějakou světovkou.

Je někdo z nich vzorem pro tvé psaní?

Asi ten Victor Hugo. Jeho knihy mají přesah a zrovna ti Bídníci jsou ukázkou lidskosti, světa ve všech jeho podobách. Jsem toho názoru, že by se z nich měly učit děti ve škole a mým snem je jednou napsat knihu, o které si aspoň jeden člověk pomyslí to samé.

Jak moc tě vzory obecně ovlivňují v psaní?

Jsou mou inspirací i zkázou. V jednu chvíli mě vedou, pak zas sráží na kolena, protože si říkám, že se s nimi nikdy nemohu rovnat.

Máš nějakého oblíbence mezi svými postavami?

Rozhodně Lukáše. Kdybych řekla kohokoliv jiného, zapřela bych sama sebe… J

Liší se na ně tvůj názor z pohledu autorky a pohledu čtenářky?

Asi ano, protože jako autor znám celý jejich život, který se do knihy nedostal.

Máš stanovený nějaký cíl, kterého bys ve své spisovatelské kariéře chtěla dosáhnout? O jaký cíl se jedná?

Napsat knihu, kterou někdo zfilmuje. Schválně, jestli to jednou dokážu. J

Práskneš nám na sebe něco exkluzivního?

Nikdy nevyrostu a jsem nevyléčitelnou milovnicí pohádek a lásky. Vždycky budu věřit na víly („A jo, a jo!“), s Pocahontas poznávat všechny barvy větru a věřit, že krásčina láska zlomí kletbu a ze Zvířete bude krásný princ. A pak se seberu a půjdu si pustit Interview s upírem a uculovat se nad Lestatovým: „Zabij, Louisi. A zabij rychle, jestli chceš, ale zabij.“ Jo, nejspíš jsem magor a psychopat. Tak co, už pro mě jedou? J

Chtěla bys nám ještě něco říct?

Žijte pro lásku, nikoliv pro nenávist. Bude vám líp.