Dnešní autorka má na svém spisovatelském kontě již 7 knih, které doufejme nejsou ještě vše.

Mezi její díla patří také kniha Nelži, andílku!, na kterou vyšla nedávno recenze a která u mě získala velmi vysoké hodnocení.

Věřím, že se i vám ostatním budou Lenčiny knihy líbit.

Leni, tímto ti ještě jednou a veřejně děkuji za rozhovor a vám čtenářům tohoto rozhovoru přeji, abyste si tento článek i čtení Lenčiných knih maximálně užili.

A my už jdeme rovnou na první otázku.

Jak by ses popsala? A odráží se něco z tvé povahy v příbězích, které publikuješ?

Těžká otázka hned pro začátek ☺ Popsat sama sebe je náročné. Mám asi ten nejhorší možný mix povahových rysů, které se dají zkombinovat – puntičkář, cholerik a zároveň citlivka. Dosti šílená kombinace.

Často mě vytočí i hloupé maličkosti, které by jiní ani nevnímali. Zároveň si tento stav bouchnutí vyčítám již v jeho průběhu. Jakoukoliv činnost utvářím s pocitem, že musí být dokonalá a když není, vytočím tím sama sebe. Také jsem člověk, který oplývá ne zcela běžným humorem – spíše nehumorem a jeho humornou složku v něm vidí skutečně jen pár vyvolených. Jen ti chápou, jak si mé kousavé poznámky vyložit. Do toho všeho vlastním už na první pohled arogantní ksicht, který při pokusu o úsměv, budí dojem svalové křeče. Tím si zálibu mezi lidmi také zrovna nezískávám. Často dříve mluvím, než myslím a nevnímám, že bych si své názory a myšlenky měla spíše nechat pro sebe. Díky tomu vyvolávám konflikty, aniž bych o ně skutečně stála. Tím se dostávám k té nejhorší vlastnosti a tou je citlivost. Která mě dohání mnohdy až ke stavům deprese a sklíčenosti.

Shrnuto – jsem takový zlobr, navenek působím jedním dojmem, ale nikdo netuší, co se skrývá uvnitř a nikdo by pravdu vlastně ani nečekal. 

Myslím, že přesně to vystihuje i mé příběhy. Nezapadají do vytvořených škatulek. Jsou mezižánrové. Jedni je mají rádi a jiní doslova nenávidí. Mé postavy mají také zajímavý mix vlastností a ani u jedné se nedá mluvit o perfektním jedinci. Vždy mají své mouchy a často větší, než by si čtenáři skutečně přáli.

Co tě přivedlo k psaní?

Nuda ☺ Psát jsem začala po narození prvního syna. Jednalo se sice o roky vymodlené dítě, pro jehož existenci jsem si prošla šíleným peklem, jenže záhy jsem zjistila, že mateřství není pouze krásné. Sice jsem nikdy neoplývala velkým množstvím přátel, ale vždy jsem pracovala mezi lidmi a komunikace s nimi mi náhle začala chybět.

Už na základní škole jsme se s kamarádkami bavily vymyšlením alternativních konců ke knihám i k filmům. Ovšem na mateřské jsem toto vymýšlení posunula na jiný level, příběhy jsem začala utvářet od základu nové. Vyprávěla jsem je kamarádkám a pak se ozvala sestra: „Proč to všechno místo hučení do mé hlavy, jednoduše nesepíšeš.“ Už mě chudák měla dost, a já ji poslechla. Nastavila mi word a já sedla ke compu a ušila na sebe bič.

Našla jsem zalíbení v novém koníčku. Když se ohlížím zpátky, kéž by vše zůstalo pouze u koníčku a neměla jsem ambice knihy vydávat, ale to už je jiný příběh ☺

Jaké byly reakce okolí, když se dozvěděli, že píšeš?

Všelijaké. V prvních dnech se manželovi i kamarádkám zdálo jako zajímavý koníček. Až když poznali, že mě psaní jen tak nepustí a že jsem mu propadla, ozvaly se negativní reakce: Proč to děláš? Už zase jdeš psát? Co z toho máš? Přestaň mluvit o psaní! Mě nezajímá, co si zrovna utváříš v hlavě! Lenko, vrať se zpátky na zem, zase nevnímáš? – z mého koníčku se rychle stalo něco, co na mně lidé nesnášeli. O to horší bylo, si ho proti všem prosadit. Nikdo nechápal mé důvody. Psaní se mi rychle stalo způsobem vypořádání se s probíhajícím životem. Způsob levné terapie. Nebýt možnosti opustit osobní problémy a vypsat se z bolesti, asi bych skončila někde na psychárně.

Další jobovka přišla, když jsem se ty příběhy rozhodla vypustit ven: Něco takového nesmí nikdo jiný číst! Co si o tobě pomyslí? Jsi matka, jak můžeš psát taková témata? Začni se starat o děti a přestaň blbnout. Místo erotiky, za kterou by ses měla stydět, napiš raději pohádky, to se k tvé roli více hodí. Budeš lidem pro smích.

Ale našli se i lidé, kteří podporovali, nebýt kamarádky Kačky, která je u mého psaní už od začátku a četla všechny neučesané řádky, asi bych s tím vším sekla ještě před dopsáním prvního příběhu.

Kde a kdy píšeš nejraději?

Doma. První příběhy vznikaly u pracovního stolu v obýváku. Jenže asi před rokem se mi to místo zprotivilo. Stalo se hodně ošklivého a já si ho spojila se šílenými pocity. Nedokázala jsem si tam sednout, natož psát, tudíž jsem se přesunula do kuchyně. Mám v ní svůj malý koutek, který už se ani nesnažím uklízet.

,Pro psaní potřebuji řád. Píšu po nocích, po pravé ruce mám poznámkový deník, po levé skleničku vody (pokud dělám už korekce, je lepší i sklenka vínka). Za zády mi svítí malé světélko nad sporákem, jinak musí být tma a naprosté ticho. Neexistuje poslouchání hudby. Mobil zůstává v jiné místnosti. Při psaní nejím a na toaletu si smím odběhnout pouze po dopsání kapitoly. Pokud mě něco vyruší z této mé bubliny, většinou vše balím a jdu spát.

Co je ti inspirací?

To kdybych zjistila, tak to ze svého života vymažu! Asi budu znít divně, ale moje hlava by si velmi ulevila, kdyby se mi inspirace na pár let vyhnula. Příběhy, které jsem doposud vydala, jsou pouhou špičkou ledovce. Co mám všechno v palici, by dalo ještě tak na dalších třicet. Připadám si jako magnet pro příběhy, které si jen tak plují světem a pak si řeknou: Hele Hnátová, co se jí usadit v makovici. Nedát jí pokoj, až z toho bude skoro šílet a donutit ji hodiny dřepět před počítačem a psát.

Přesně to mi udělala Vrčící naděje. Kde se vzala, tu se vzala… v mé hlavě se ze dne na den, skutečně přes noc, vytvořil fantasy svět i celý příběh… Do té doby jsem psala romantiku/erotiku. Jako by mě posedl duch nějakého spisovatele, který ho nestihl napsat a vnutil ho mně. A od té doby se mi v hlavě vystřídalo těch spisovatelů víc a přes mé prsty si utváří příběhy, které často překvapují i mě.

Jak to u tebe vypadá, když dostaneš nový nápad? Snažíš se první dopsat příběh, který je už rozepsaný, nebo spíše píšeš spoustu věcí najednou a postupně je doděláváš?

Myslím, že to jsem nastínila už v předešlých odpovědích. Příběhy se mi bijí v hlavě. Mlátí do sebe a překřikují se. Rozepsáno jich mám momentálně devět a jednou bych je chtěla skutečně dopsat. Do toho nápady na další desítky. Někdy je náročné si uvědomit v jakém světě a v čí hlavě se právě pohybuji (Vše píšu ich formou). Ale snažím se si do budoucna skutečně vybrat vždy jeden a ten dopsat. Někdy se ale holt přihodí, že se o pozornost dožaduje jiný, nebo životní situace nedovolí právě ten rozepsaný psát. Těžce se píše o bezmezné lásce, když právě prožíváte rozvod a podobně.

Mělas při psaní něco, nebo někoho, kdo tě podržel a kdo to byl?

Již zmíněná kamarádka Kačka. Bez ní bych nedopsala ani první příběh. Sestra Barča mi také hodně pomáhá a v posledních měsících i nadějná budoucí spisovatelka BL Verča. S tou jsem našla stejné zalíbení v tématu láska mezi muži / chlapci.

Ovlivnilo tvoje knihy nějak výrazně okolí a v čem konkrétně?

Já nejsem zrovna lehce ovlivnitelný člověk. Pokud by se mé psaní nechalo ovlivnit okolím, skončila bych po prvních problémech. Naopak možná, čím víc ran jsem utržila, tím víc jsem měla potřebu psát.

Po prvních hejtech, prvních výhružkách, projevech nenávisti ať už od jiných spisovatelek, či čtenářek, jsem se dostala do stavu – všechno zabalím, nebo se vzchopím a další tvorbou všechny tyhle nepřející hvězdy pořádně nas*eru. No… mám vydaný šestý příběh, sedmý ho bude brzy následovat… je asi jasné, jak jsem se rozhodla. ☺ Pokud mi totálně nepřeskočí, hodlám tyto hvězdičky sr*át ještě hooodně dlouho.

V roce 2023 jsi vydala všechny své knihy. Jak se ti to podařilo? Vydat tolik knih za jeden rok?

Vydat, neznamená napsat! Příběhy jsem začala psát již od roku 2019, trvalo najít nakladatele, který by se nebál pustit ven něco, co je takto odlišné. Co si budem… ☺ ani jeden příběh zcela nezapadá do jednotlivých žánrů. Pokud tvorbu nemohli ani zařadit, odmítali s ní mít cokoliv společného.

Píšeš docela hodně žánrů. Čím to je? A je to tvůj záměr, nebo to vždy vyplyne z příběhu samotného?

Příběhy si v mé hlavě žijí vlastní život. Například Strasti vánočních svátků, které by měly vyjít do konce roku 2023, jsem započala s pocitem: Píšu romantický LGBT příběh. No… a vyklubalo se z toho rodinné drama, plné bolesti a slz. Když se příběh rozhodne ubírat se jiným směrem, nezvládám ho korigovat. Jako by on sám věděl, kam má vést a kde skončit. Já jsem jen divák. Někdo, kdo propůjčuje prsty, aby to, co se mi usídlilo v hlavě, mohlo ven.

Jak se ti psaly LGBT knížky, když jsi sama v jejich roli nikdy nebyla?

Ty se mi píšou nejlépe. Asi nedokážu přesně vysvětlit proč. Někdo má rád pohádky, někdo horrory, jiný fantasy a já naprosto ujíždím na příbězích o lásce mezi muži / kluky. Japonci mají pro ženy, jako jsem já název Fujoshi. ☺ Jsem fanda anime, především Yaoi.

Nelze vysvětlit, proč se vám něco líbí, prostě to tak je. Někdo má rád červenou barvu, jiný fialovou, ale proč? Prostě proto.

Lidé mě mají díky tomu za magora, podivína a já jim jejich názor nevymlouvám. Protože každý má právo na svůj názor. Můj názor je, že se mi líbí, co se mi líbí a nemusím svou oblibu komukoliv vysvětlovat, či obhajovat, prostě to tak je. Svou zálibou nikomu neubližuji, proto s ní nehodlám nic dělat.

Kdo je první člověk, který dostává napsanou knihu k přečtení?

Kačka ☺

Jaké byly reakce, když si vydala první knihu?

Nelži, andílku! – moje prvotina. No… jak už jsem psala, všelijaké. Snažila jsem se vnímat ty hezké, ale některé názory se do mě vryly hodně hluboko: Jak může ženská od dětí psát něco takového? Nestydíš se? Co, když si to někdo přečte?

Psaní má své světlé i stinné stránky. Zvlášť pokud píšete něco, co může lidi pobouřit.

Proč si ty osobně myslíš, že by si lidé měli přečíst zrovna tvé knihy?

Já nikoho ke čtení nenutím. Smutné je, když mají potřebu házet špínu ti, kteří daný příběh nečetli. Těm bych skutečně vzkázala: Hej hvězdo, co si to třeba přečíst, ať na DK nepíšeš bludy, jde poznat, že nemáš nejmenší páru o čem příběh je. Že sis z anotace vycucala Info, ale kniha je víc než těch pár řádků.

Dříve jsem mívala i pocit, že možná příběhy s LGBT tématikou něco změním, třeba otevřu někomu oči. Ale nyní už vím, že pokud má někdo homofobní názory, nemá smysl takovému jedinci cokoliv vysvětlovat. Po značném množství odporných reakcí… stačí, abych vypustila reklamu na tyto knihy, a vždy se najde někdo, kdo k ní hodí zvracejícího smajlíka, či mě pošle na léčení, nebo mi vnucuje, jak buzíci patří do plynu a podobné jobovky… U těchto lidí si prostě musím říct, jednou přijde generace, která bude mít oči otevřené a pochopí, že možnost někoho milovat, bez obhajování svého citu, není výsada, ale základní lidské právo. Nikdo nám nemůže říct, co cítíme, kdo se nám líbí a kdo ne. Do hlavy, ani do srdce nám nikdo nevidí. Možná tu dobu zcela nezažiju, ale věřím, že jednou přijde. Lidé neustále volají po svobodě, ale přesto nejsou schopni svobodně myslet, svobodu přijímat a dávat ji ostatním, ale jednou se to naučí.

Komu bys je doporučila?

☺ Záleží jaký příběh. Každý je jiný. Co všechny spojuje je, že by je měly číst lidé s otevřenou myslí. Bez předsudků.

Máš něco, co bys na svých knihách zpětně změnila a co by to bylo?

Asi ne, přestože se v nich objevují překlepy, které mě nesmírně štvou, tak jsem se tyto nedokonalosti naučila vnímat jako důkaz toho, že jsem pouze člověk. Nevyužívám AI, nejsem dokonalá, mé knihy jsou mým odrazem, také nejsou dokonalé, často čtenáře štvou a vytáčí… jsou jako já.

Co říkáš reakcím na tvé knihy?

K této otázce, jsem se vlastně už vyjádřila výše. Reakce se mi nemusejí líbit, ale i když budu kolem sebe kopat, názor daného jedince nezměním. Odmítám čtenářům psát a vysvětlovat své myšlenkové pochody. Mé knihy nejsou pro všechny, jsou kontroverzní, nezapadají do žánrů a často čtenáře štvou, mají kousavý humor a mnohdy nečekanou hlubší linku.

Ale abych nepsala pouze o negativních reakcích, našly se i ty krásné a mohu říct, jsou pro mě mnohem důležitější, než všechny odpady ☺

Ozval se mi chlapec, který prý díky mé knize sebral odvahu se vyoutovat… co k tomu říct, dojal mě neskutečným způsobem. Pocit, že jsem někomu změnila život, je úžasný.

Jiný si mě našel po křtu Vrčící naděje a prozradil mi, jak doufal, že si tam koupí i Táhni z mé hlavy, protože díky té knížce se dal na sítích dohromady se svým stávajícím přítelem. A to jsou přesně ty momenty, kdy si řeknete: Sakra, má to smysl!

Nebo první reakce na Zakázané vzpomínky, které považuji za své osobní maximum. Ten se nezrodil v hlavě sám, tím jsem se dostala z vlastní bolesti a byl pro mě terapií, jeden z prvních napsaných. Netušila jsem, že bych ho skutečně někdy nakladatelství nabídla. Popravdě, jsem si milionkrát řekla, že jsem ho nikdy neměla pouštět dál. Co pro mě znamenalo pomoc, se po letech stalo pastí a vracečkou do příšerného období. Příběh jsem musela znovu a znovu opravovat, aby mohl vyjít, a už jsem nemohla. Opět prožívat bolest, kterou jsem díky němu uzavřela, bylo dusivé. Když jsem ho konečně vydala, cítila jsem pocit naprostého vyhoření, sesypala jsem se. Vše, co se mi díky psaní toho příběhu podařilo uzavřít, náhle bylo znovu živé. Po pár dnech se mi messengerem ozvala paní, která mi za ten příběh děkovala a pochválila mi ho následně i na DK. Aniž by tato Jitka tušila, dostala mě ze dna. Dala mi první impuls vstát z postele a fungovat.

Takže reakce jsou různé, ale snažím se v hlavě uzavřít ty pěkné.

Chtěla bys něco vzkázat kritikům?

Teď abych se vyhnula ještě většímu rozcupování, než mi již prokazují, bych měla napsat něco, jako vážím si vašich názorů a moc mě těší, že máte potřebu, je ostatním vnucovat, ale bohužel zastávám myšlenku: Člověk by si měl vytvořit svůj vlastní názor. Jsme originální bytosti, každý máme vlastní vkus i styl. Co se líbí jednomu, se nemusí líbit druhému a je to zcela v pořádku, protože osobitý vkus je něco, co se nedá naučit, či odkoukat. Pouze my víme, co chceme, co se nám líbí a co se nám nelíbí. Tudíž… pokud si knihu někdo nekoupí pouze kvůli názoru někoho jiného, je podle mě hloupá ovce. A co si budem ☺ Nepíšu pro ovce, nýbrž pro vlky. Pro lidi, kteří mají vlastní názor. (Jop a pak se divím, proč mě nikdo nemá rád ☺)

Co bys naopak vzkázala fanouškům?

Jsem šťastná za každého z nich. Tohle platí, pro všechny čtenáře, nemusí jít pouze o mé fanoušky, ale lidé se naučili vyjadřovat svou nespokojenost, jenže už necítí potřebu říct, když se jim něco líbí. Proto potěšte toho, kdo podle vás napsal něco dobrého. Kdo vás třeba něčím oslovil, či vám zpříjemnil den. Dejte svou radost znát, protože tím zvednete náladu člověku, který často píše po nocích, věnuje své zálibě volný čas a někdy marně hledá důvod proč pokračovat. Vy mu svou podporou vlijete sílu do žil. Psaní je totiž často drsný koníček.

Chystáš nějaké další knihy? Mohla bys nám o nich povědět víc?

Na to už jsem vlastně také odpovídala. V dohledné době vyjdou Strasti vánočních svátků a po nich doufám i všechny ty další, co mi řvou v hlavě, či jsou již částečně rozepsané.

Máš nějaké oblíbené autory, žánry a knihy?

Nerada bych vybírala mezi jmény, ale mám ráda knihy, které končí dobře. Potřebuji happy end, protože život je mnohdy těžký a trápit se ještě příběhem z knihy je pro mě stresující.

Je někdo z nich vzorem pro tvé psaní?

Nemám vzor. Snažím se psát, jak zvládám nejlépe a ze všeho se nezbláznit.

Je nějaká postava, nebo situace z tvých již vydaných knih, nebo těch teprve připravovaných inspirovaná něčím z tvého života a čím konkrétně?

To už jsem také nakousla. Viki z příběhů Zakázaný chtíč a Zakázané vzpomínky je velmi inspirovaná mnou. Mými vlastními prožitky i bolestmi.

Máš nějakého oblíbence mezi svými postavami?

Jednoznačně Davida. Je to vedlejší postava z knihy Nelži, andílku! Zakázaný chtíč i Zakázané vzpomínky. Je to člověk, kterého jako autor zbožňuji. Přímý, se špatným humorem, se spoustou problémů, ale se srdcem na dlani. Nebere si servítky a do života jde naplno. I pro něj plánuji vlastní příběh.

Liší se na ně tvůj názor z pohledu autorky a pohledu čtenářky?

To nemohu posoudit. Vlastní příběhy jsem nikdy po jejich vydání už nečetla.

Máš stanovený nějaký cíl, kterého bys ve své spisovatelské kariéře chtěla dosáhnout? O jaký cíl se jedná?

Bojím se si tyčit nějaké určité cíle. Ale ráda bych se dostala znovu do stavu, kdy jsem psala čistě pro svou potěchu ze psaní a udržela si pocit, že důvod mého psaní je má radost ze něj a o tu radost se toužím podělit i s ostatními. Nechci psát podle nějakých trendů a nahánět prodeje, nepíšu pro peníze, ale protože potřebuji psát vlastně z čistě sobeckých důvodů. Protože kdybych nepsala, rozskočila by se mi hlava.

Práskneš nám na sebe něco exkluzivního?

Asi nemám nic exkluzivního. Jsem obyčejná ženská, která zažila drsné chvíle, život se s ní příliš nemazlil a psaní pro ni znamená útěk a možnost vypořádání se s mnohdy většími problémy, než by jinak zvládla unést.

Chtěla bys nám ještě něco říct?

Mějte otevřenou mysl, zapomeňte na předsudky, upusťte od názorů, že autor měl příběh napsat jinak, protože věřte, autor píše tak, jak v dané chvíli nejlépe umí a často i jak on sám potřebuje. Příběh ven vypouští takový, jaký on si ho přeje, jak on ho chtěl vytvořit. To, že vy byste ho změnili, či napsali jinak, můžete zkusit třeba fanfikcí, ale nevnucujte autorovy své změny… on totiž příběh už nezmění. Zkuste se nad své výhrady povznést a vnímat příběh, takový jaký je, protože přesně takový měl být.