Vítám vás u dnešní recenze.
Nyní si něco povíme o druhé knize ze série Rusalka, tentokrát s názvem Krev pro divoženku.
Autorkou této knihy, ale i celé série, je známá tuzemská autorka Kristýna Sněgoňová, kterou můžete znát jako spoluautorku série Legie, na které pracuje společně s Františkem Kotletou, jenž je dalším velmi známým spisovatelem. O této sérii ale třeba příště.
Nyní se totiž vrhneme na samotnou recenzi.
Ještě před tím ale chci opět poděkovat nakladatelství Epocha, které mi i tento díl poskytlo v rámci naší spolupráce.
A nyní už se přesuňme k samotnému hodnocení.
OBECNÉ SHRNUTÍ OBSAHU PRO PŘIBLÍŽENÍ:
Eliška dokázala celkem snadno zabít vílu, což není běžné ani pro speciály, mezi které patří. Jenže, všichni jí tvrdí,, že to bylo úplně jinak, díky čemuž nabírá podezření a pochybnosti o tom, co se to vlastně děje.
Ještě k tomu začíná mít problémy po látce, kterou jí do těla píchá Renáta, jedna z doktorek v programu, do kterého se Eliška zapojila. Může to mít nějakou souvislost?
A jak do toho všeho zapadá její kolega?
A proč ji víly nemají rády ještě víc, než je normální?
To vše a mnohem více vám poví tato kniha.
STRUČNÝ PŘEHLED POSTAV:
Eliška – hlavní postava
Baran – hlavní postava
Renáta – doktorka, Baranova sestra
Dominik – šéf brněnské pobočky
Léto – víla
MŮJ NÁZOR NA TUTO KNIHU:
Jestli jsem u minulého dílu tvrdila, že se dvě třetiny knihy vlekly, tak tohle bylo čiré utrpení. Jasně, určitě je potřeba navodit okolní situaci a pro někoho, kdo začal divoženkou to asi smysl dává, ale já už spoustu věcí znala z předchozího dílu, takže bych 1,5 třetin z knihy mohla klidně umazat a zhustit to do té půlky třetiny, která by mi zbyla a následně pokračovat třetinou poslední, ve které se nám vrátí postavy z původního dílu a kniha konečně nabere nějaký spád a tempo, ačkoli celkově obsahuje méně akce, než první díl.
Nicméně, je třeba říct, že autorka opět překvapila zvratem, který jsem nečekala. Možná to bylo ale tím, že jsem jen začala ztrácet pozornost na detaily tím, jak moc jsem se u prvních dvou třetin modlila, ať už to skončí. 😀 A to třeba říct, že je tato kniha kratší, než Krev pro rusalku. No, nejsem si tím z hlediska čtenáře úplně jistá. 😀
Dále třeba podotknout, že by se kniha dala zkrátit i o to, jak Eliška uvažuje nad tím, co skvělého vlastně dokázala, přitom to zas až tak velikánský zázrak nebyl. Jasně, chápu, určitě ji to mohlo napadnout, párkrát, ale ona nad tím přemýšlela skoro každou volnou chvíli, pomoc.
Také je krásně vidět, proč autorka spolupracuje na sci-fi série, jelikož by se dalo říct, že i tato kniha je trošku sci-fi. Minimálně tedy více, než Krev pro rusalku, což ale rozhodně neřadím do mínusových bodů. Pro někoho by to dokonce mohl být důvod, proč si knihu přečíst.
Ke světu opět nutno říci, že ho velmi oceňuji, jelikož se v této knize nepotkáme s klasickým fantasy světem, plným draků, čarodějnic a upírů, ale zabrousíme do světa rusalek, meluzín, divoženek a dalších druhů víl, což bylo příjemným překvapením, jelikož já osobně jsem se s něčím podobným potkala jen u L. Ortegy.
Doporučila bych tedy tuto knihu?
Ano. Ačkoli nutno říct, že je určena těm, kterým nevadí troška hororu, milovníkům fantasy a sci-fi.