Vítám vás u dnešního rozhovoru, ve kterém si popovídáme s primárně fantasy autorkou, Luckou Lukačovičovou, které před nedávnem vyšel třetí díl ze série Azyl s názvem Chrám Azylu.

Díly této série na sebe dějově nenavazují, takže můžete začít kdekoli.

Mimo psaní se Lucka zajímá o mytologie, kaligrafii, grafiku a také je lektorkou tvůrčího psaní.

Více informací se ale dozvíte v následujících řádcích.

Přeji příjemné počtení.

Popsala by ses nám trochu a prozradila, jestli se něco z tvého charakteru odráží v tvých knihách?

Ráda se dozvídám nové věci. Cestuju, čtu, povídám si s lidmi. Řekla bych, že díky tomu jsou moje knihy obydleny různorodými postavami s různou povahou a světonázorem.

Co tě přivedlo k psaní?

Čtení. Touha vytvořit něco podobného tomu, co jsem prožívala, když jsem četla.

Jaké byly reakce okolí, když se dozvěděli, že píšeš?

Širšímu okolí jsem se nesvěřovala; někteří, kdo píšete, určitě znáte tenhle sebezáchovný instinkt. A blízké okolí bylo podporující. V tomhle jsem měla štěstí. Navíc moje sestra Petra (mimochodem, má publikovaný román Sbírka ctností), začala psát zhruba ve stejné době, nezávisle na mně – ostatně tou dobou byla na výměnném pobytu ve Francii. Když přijela, tak jsme si s údivem mohly vyměnit povídky ke čtení. Takže jsem měla i o koho se opřít.

Kde a kdy píšeš nejraději?

Sama, když si můžu zalézt, pustit hudbu a odpojit se od reálného světa. Jsem náturou sova, takže lépe funguju v noci než ráno. Ale jsem schopna psát i na cár papíru v MHD, když hoří uzávěrka.

V sérii Azyl používáš španělštinu. Má to nějaký konkrétní důvod spojený s tebou?

Část dětství jsem strávila na Kubě, v Havaně, kde jsem se španělsky naučila – hlavně díky tomu, že jsem trvala na tom, že chci chodit do školky a hrát si s místními dětmi. Na argument „Ale Lucinko, ty děti mluví jenom španělsky“ jsem coby předškolák odmítla brát zřetel. Inu, malé děti se jazyky učí rychle.

Máš vystudovanou krom knihovnictví také antropologii. Přiblížíš nám ji trochu?

Přiblížit antropologii? Studovala jsem na FHS UK a zaměřovala jsem se na kulturní antropologii – především různá náboženství, mýty, legendy, zvyky a tak dále. Mám za sebou i zkoušku z fyzické antropologie, na tu jsme jezdili do Hrdličkova muzea člověka. Nutností bylo mimo jiné naučit se názvy všech lidských kostí latinsky, což bylo dost peklo. Alternativní možností ovšem bylo vyletět od zkoušky či se nechat umlátit femurem od naší vyučující. A už z dálky slyším, jak se mi smějí všichni studenti medicíny, které moje utrpení – z pochopitelných důvodů – ani trochu nedojímá. 😀

Dále se zajímáš o kaligrafii. Co přesně tě na ní baví?

Vždycky mě fascinovala různá písma. Absolvovala jsem dva semestry evropské kaligrafie na VŠ, pak několik kurzů kaligrafie asijské. Jde o umění vytvořit nápis, který je vlastně sám sobě ilustrací. Ale přiznávám, že jsem na štětec ani kaligrafické pero už nějakou dobu nesáhla.

Mezi tvé zájmy patří i kreslení. Kreslíš jen tak pro radost, nebo i veřejně?

Teď už na to není tolik času, takže je to spíš osobní zábava. Také mám kolem sebe velmi zdatné kreslíře a malíře, jejichž umění obdivuji, takže pokud jde třeba o ilustrace a obálky, tak práci na nich přenechávám povolaným. Jana Šouflová mi kreslí obálky od mého prvního románu (Vládci času) a je fantastická.

Jsi lektorka tvůrčího psaní. Přiblížíš nám to trochu?

Psaní považuji částečně za umění a částečně za řemeslo. A ta řemeslná část je velmi užitečná a lze se ji naučit. Protože jsem si několikrát říkala „kdyby mi tak tenhle trik někdo poradil, když jsem začínala“, mám osobní motivaci pomoci ostatním začínajícím autorům, aby nemuseli být průkopníky slepých uliček. Vždycky mi záleží na individuálních potřebách daného studenta, protože co je jednomu jasné, s tím jiný zápasí.

Krom psaní se věnuješ také překladům. Překládáš pro nějakou konkrétní společnost? A z jakých jazyků?

Překládám spíš nárazově, když je příležitost. Vyšly mi překlady z angličtiny (např. první díly série Anita Blakeová) a němčiny (historická romance). Teď se u nakladatelství Golden Dog chystá v mém překladu výborná kniha Byt ve městě Naga od filipínského autora jménem Panch Alvarez. Jde o kratičké hororové příběhy s atmosférickými ilustracemi, do kterých jsem se zamilovala na první čtení.

Kde se vzala inspirace k napsání zrovna těchto příběhů?

Konkrétně Azylu? Dlouhá léta jsem sbírala mýty, legendy, pověsti, strašidelné historky, pak se na to nalepily i moderní urban legends. Moje předchozí knihy jsou různého druhu, protože mám ráda experimenty: indický steampunk, sci-fi detektivka, historická fantasy atd. Ale v městské fantasy, kde můžu pracovat s folklórem, jsem se našla. Propsala jsem se k tomu a mytologie vždycky tak nějak utvářela moje psaní. Dokonce se mi dostalo i poklony, že jsem český Neil Gaiman v sukni.

Mělas při psaní něco, nebo někoho, kdo tě podržel a kdo to byl?

Moje rodina, která mi poskytuje podporu a má pro moje psaní pochopení: matka, sestra, partner. A pak mi pomohla moje zatvrzelá buldočí povaha. Někde jsem četla výrok, že vytvářet umění není otázka talentu, ale je to mnohem víc jako být švábem, kterého někdo dvacetkrát přetáhne novinami, a on to pořád odmítá vzdát a umřít.

Ovlivnilo tvoje knihy nějak výrazně okolí a v čem konkrétně?

Od malička jsem byla zvyklá cestovat: Kuba, Mexiko, Nikaragua, později třeba Indie, Vietnam, Japonsko, Čína a většina evropských zemí. Naučila jsem se obklopovat se změnou a aktivně se vydávat za dosud nepoznaným.

Kdo je první člověk, který dostává napsanou knihu k přečtení?

Mám kroužek beta-čtenářů, kteří jsou skvělí. Neváhají mi kritizovat zápletku, strukturu děje, nebo říct, že hrdina působí jako dement. To je k nezaplacení. Ano, zabolí to slyšet. Ale oni dokážou přesně ukázat na místo a na důvod, proč něco nefunguje. A já jsem připravena upravovat a předělávat.

Jaké byly reakce, když jsi vydala první knihu?

Všeobecně pozitivní, Vládci času, historická fantasy z Japonska, si svoje příznivce našla. Nejhorší byla asi reakce moje, když jsem knihu dostala do ruky – nádhernou, v pevné vazbě a s vnitřními ilustracemi – a zjistila jsem, že na obálce je nenápadný překlep. Probrečela jsem zbytek dne. 😀

Proč si ty osobně myslíš, že by si lidé měli přečíst zrovna tvé knihy?

Protože se dají číst několika různými způsoby, podle toho, co čtenáře baví. Zejména u Azylu je to dobře vidět. Je to dobrodružné čtivo, kde lovci bojují s monstry, je tam akce a zajímavé nestvůry; uznejte, že třeba takový vietnamský pětinohý krokodýl má jistou zábavní hodnotu. Nebo lze Azyl číst jako příběh o vztazích mezi lidmi, o sourozenecké rivalitě, o oddanosti komunitě, o smíření se ztrátou, o svědomí a pocitu viny. Anebo do třetice poskytuje kniha možnost cestovat, aniž by se člověk musel zvednout z křesla – vezmu ho s sebou do cizích krajin, ochutnat jídlo, vidět města i přírodu, podívat se na místní zvyky.

Komu bys je doporučila?

Komukoliv, koho zaujme některá ze zmíněných možností.

Máš něco, co bys na svých knihách zpětně změnila?

Spíš ne. Samozřejmě, že teď už jsem o něco zkušenější než na začátku. Ale zápletky bych neměnila. A taky když jsem vydala první román, měla jsem už ruku poměrně vypsanou na povídkách, takže nemám pocit „ježkovy zraky, tohle je tak těžkopádný!“

Co říkáš reakcím na tvé knihy?

Vážím si času, který čtenáři mým knihám věnují. Cením si práce recenzentů, kteří jsou ochotni referovat o tom, o čem kniha je, o čem není, co od ní čekat – aby se dostala do rukou těm, které bude bavit, a neztrácel s ní čas někdo, kdo má prostě jiný vkus. Ohlasy mám z naprosté většiny pozitivní. Ale samozřejmě potkala jsem se i s perličkami jako pošklebování, že mi radilo tolik lidí (protože mám v poděkování uvedené ty, kdo mi pomohli). Inu, na tom si naopak zakládám a zrovna u Chrámu Azylu jsem velmi vděčná svým čecho-vietnamským beta-čtenářům, že se na text podívali. Nejbizarnější hodnocení asi získal román Hořící kůň, který jsme napsaly s Františkou Vrbenskou: že je to propagace islámu a platí nás zlá EU a Soros. Když jsem se přestala smát, ráda bych dodala: Hej, Sorosi, jestli tohle čteš, pořád ještě čekám na ty prachy!

Tak uvidíme, čeho propagace bude Chrám Azylu. Jsem zvědavá, jistě má potenciál.

Chtěla bys něco vzkázat kritikům?

Když se vám moje knihy líbí, řekněte to ostatním, když se vám nelíbí, řekněte to mně. Ne, vážně, pokud si můžu z cizích postřehů něco praktického vzít, beru to. Napište mi.

Co bys naopak vzkázala fanouškům?

Cením si toho, že mě rádi čtete; že do vašeho všedního dne můžu přinést něco, co vás baví. Přeju vám hodně času na knihy a místa v knihovně. Nebo ve čtečce. A samozřejmě co nejlepší zážitek pro ty, kdo poslouchají audio-knihy – Zákon Azylu už je k mání jako audio.

Chystáš nějaké další knihy?

S Honzou Kotoučem pracujeme na trilogii, která je vlastně prequel k jeho sérii Českých zemí. Kromě toho bych ráda dál psala ve světě Azylu.

Povíš nám o nich víc?

Trilogie je vlastně historické postapo: píše se rok 1848, Velká bouře smetla část kontinentů, řeky jsou rozvodněné, hrozí hladomor, státní struktury se rozpadají. To je vhodný čas pro hrdiny i pro padouchy, pro malé šarvátky i velké bitvy. Co mě při psaní velmi bavilo: v českých zemích tou dobou ještě žijí historické postavy, jejichž osud se ovšem dramaticky změnil. Čeští obrozenci jsou výrazně zábavnější, než vás ve škole učili!

Další Azyl by měl zahrnovat výpravu do Finska. Tamější nestvůry jsou náramně vypečené – nebo spíš vymražené.

Máš nějaké oblíbené autory, žánry a knihy?

Mám ráda steampunk a městskou fantasy. Z autorů mám nejsilnější vztah k těm, od kterých jsem se učila a odkoukávala na začátku a ke psaní mě vlastně přivedli: Poe, Meyrink, Borges, Tolkien, Bradbury, Zelazny, LeGuinová.

Je někdo z nich vzorem pro tvé psaní?

Jestli přímo pro psaní, to nevím. Ale velmi mě inspiruje Ursula LeGuinová.

Jak moc tě vzory obecně ovlivňují v psaní?

Na začátku jsem si víc půjčovala a napodobovala. To je normální. Moje počáteční texty leží hluboko na dně šuplíku. Teď víc rozebírám, inspiruju se, snažím se učit. Proces zdokonalování se a učení pro mě nikdy není u konce. Některé vzory mě ovlivnily i negativně – třeba jsem odtažitá vůči dlouhým ságám, zejména těm nedokončeným. Proto jsem se rozhodla, že knihy ze světa Azylu musejí stát každá samostatně a dají se číst v libovolném pořadí.

Je nějaká postava, nebo situace z tvých již vydaných knih, nebo těch teprve připravovaných, inspirovaná něčím z tvého života a čím konkrétně?

Pár příkladů by se našlo. Z těch zábavnějších: jedna postava v Zákonu Azylu je podle skutečné osoby. Je tak odporně narcistní a manipulativní, že se jí i monstra štítí.

Máš nějakého oblíbence mezi svými postavami?

Z Azylu jsou pro mě asi nejdůležitější postavy Benedikta a Teodora, což jsou bratři, lovci, kteří mají ke svému poslání diametrálně odlišný vztah. A sarkastický duch Gabriel je vyloženě zlatíčko. Oblíbenost pochopitelně neznamená, že se jim nestanou příšerné věci.

Liší se na ně tvůj názor z pohledu autorky a pohledu čtenářky?

Přiznávám, že ano. Jako autorka vidím bratry v rovnováze. Světonázor každého z nich má své silné a slabé aspekty. Ale jako čtenářka jsem spíš tým Benedikt, který je lovec samotář, vyčleněný z lovecké organizace Azyl, protože se nedokáže řídit jejími hodnotami. I když ty hodnoty mají velmi dobré praktické důvody. Může bez nich fungovat jednotlivec, ale organizace těžko.

Ostatní čtenáři se nezřídka vášnivě dohadují o tom, který přístup je lepší. A to je v pořádku. Mezi postavami by zdaleka nevznikala tak zajímavá chemie, kdyby bylo na první pohled jasné, kdo má „pravdu“.

Máš stanovený nějaký cíl, kterého bys ve své spisovatelské kariéře chtěla dosáhnout? O jaký cíl se jedná?

Publikovat úspěšnou sérii v angličtině. Pracuje se na tom.

Práskneš nám na sebe něco exkluzivního?

Když mi vietnamský průvodce na maličké loďce na Mekongu vyprávěl o nejrůznějších lokálních nestvůrách, tak jsem v jednu chvíli měla pocit, že se ve vodě pod námi fakt něco pohnulo. Krve by se ve mně nedořezal.

Chtěla bys nám ještě něco říct?

Ať se vám líbí Chrám Azylu! Užijte si se mnou výpravu do Vietnamu, moc ráda vás vezmu s sebou!