Vítám vás u dnešního rozhovoru, který, jak správně očekáváte, souvisí s mou dnes přidanou recenzí. Respektive ne přímo s ní, ale s autorkou recenzované knihy.

Dnes si tedy popovídáme s Lucií Ortegou, jejíž knihy jsou pro mne něčím, co navždy bude mít místo v mém srdci.

Doufám, že pokud jste její knihy nečetli, tak vás tímto rozhovorem nalákám.

Pojďme už ale rovnou na Lucku.

Popsala by ses nám trochu a prozradila, jestli se něco z tvého charakteru odráží v tvých knihách?

Myslím, že jestli něco většina autorů nesnáší ještě víc než představování svých knih, je to představování sebe samých 🙂 Ale dobře, zkusím to. Jsem vcelku normální člověk, který moc neumí odpočívat a neustále potřebuje něčím zaměstnávat hlavu, což se v důsledku projevuje tím, že kdykoliv se nevěnuju nějaké duševně náročné aktivitě, můj mozek sám od sebe vymýšlí příběhy. Někdy pak můžu působit roztržitě až mimózně, ale jinak jsem docela praktická a stojím nohama na zemi – pokud zrovna někde nelítám na bájných tvorech. Baví mě mytologie, filosofie, historie, psychologie a sociologie, ráda se šťourám v etických otázkách a miluju přírodu. To se v mých příbězích odráží viditelně. A taky občas trochu kreslím.

Co tě přivedlo k psaní?

Láska k příběhům. Mám pocit, že jako autoři si často psaní nevybíráme, ale psaní si vybírá nás. Příběhy jsem milovala odmalička a dodnes si pamatuju moment, kdy jsem si uvědomila, jak je to vlastně fascinující, když je příběh dobře postavený a krásně drží pohromadě. Bylo to někdy v prvních ročnících základní školy. Od té doby píšu.

Jaké byly reakce okolí, když se dozvěděli, že píšeš?

Nejbližší rodina a přátelé o tom věděli tak nějak odjakživa. Nebylo to tak, že bych roky psala na tajňačku, pak to na ně vybalila a dočkala se nějakých bouřlivých reakcí. Vždycky to brali normálně. Co se širšího okolí týče, než mi vyšla první kniha, tak jsem o tom nemluvila, pokud na to vyloženě nepřišla řeč. Teď to zmiňuju častěji. Někoho to zajímá a popovídáme o tom víc, někomu je to jedno, tak to dál nerozvádím. Nemám ráda, když autoři svoji tvorbu vnucují okolí nebo automaticky očekávají, že si všichni z rodiny a známých jejich knihy koupí a přečtou. Nechávám na každém, jestli ho moje tvorba zaujme, a pokud ne, neberu to nijak osobně.

Kde a kdy píšeš nejraději?

Nejraději píšu brzo ráno, když ještě všichni spí, ale jinak je mi to v zásadě jedno. Co se místa týče, taky nejsem vybíravá. Stačí mi prostor, kam se pohodlně vejdu s notebookem a ideálně i s hrnkem čaje. Nejčastěji píšu v pracovně nebo na zahradě, sem tam v posteli (hlavně v zimě :-)).

Kromě psaní se věnuješ také vzdělávání dospělých. Přiblížíš nám to trochu?

Původním zaměřením jsem lektorka prodejních a komunikačních dovedností, školila jsem ale i asertivitu, manažerské a lektorské dovednosti a organizovala jsem teambuildingy. Kde to šlo, používala jsem zážitkovou pedagogiku, kdy se účastníci učí přes prožití konkrétních situací. Mimo to mám za sebou certifikovaný kurz koučinku, který jsem se snažila v maximální míře aplikovat v rozvoji jednotlivců. Vzdělávání a rozvoji jsem se věnovala přes deset let, teď mám pauzu, ale je možné, že se k tomu v budoucnu zase vrátím.

Ve své sérii Světla nad močálem máš hojně použitou Slovanskou mytologii. Zajímala ses o ni už před researchem k této sérii, nebo až při jejím psaní?

Různé mytologie a náboženství mě bavily už od základky, ale tu slovanskou jsem dlouho vypouštěla a začala o ní přemýšlet až krátce před napsáním Světel.

Proč vlastně zrovna Slovanská mytologie?

Světla nad močálem vznikla pro soutěž Hvězda inkoustu, kde byla slovanská fantasy přímo v zadání. Tehdy mi to krásně nahrálo do karet. O Hvězdě inkoustu jsem věděla, letmo jsem ji sledovala, ale předchozí témata mě nějak nezaujala. Pak jsem shodou okolností začala zvažovat, že napíšu příběh inspirovaný slovanskou mytologií a brzy nato nakladatelství Fragment vyhlásilo nový ročník soutěže, jejímž tématem byla právě slovanská fantasy. Tak jsem si řekla, že do toho teda půjdu 🙂

Kde se vzala inspirace k napsání zrovna těchto příběhů?

Jako čtenářka mám ráda v příbězích přesah. Proto jsem jako autorka věděla, že nebudu chtít jen klasickou dobrodružnou nebo romantickou fantasy, ale něco, co půjde víc do hloubky a bude se věnovat i vážnějším tématům. Shodou okolností jsem v té době četla článek o sebevraždách dětí a mladistvých a napadlo mě, jak strašně málo se o tomto tématu mluví, a přitom by se o tom rozhodně mluvit mělo. Následné rešerše mi potvrdily, jak špatná situace je – ať už kvůli nedostupnosti kvalitní péče, tendenci problémy této věkové skupiny bagatelizovat nebo celkově tragickému přístupu společnosti k duševnímu zdraví. Mým cílem bylo nabídnout pohled do hlavy dívky na prahu dospělosti, kterou svět semlel natolik, že si sáhla na život – a současně nabídnout podporu těm, kteří v lehčí formě prožívají stejná zklamání jako hlavní hrdinka. Fantasy prostředí mi umožnilo uchopit celou problematiku zčásti alegoricky, a aby to nebylo až příliš depresivní, příběh je místy poeticky-pohádkový, místy akční a místy odlehčený humorem hrdinky. Vznikla tak kombinace dobrodružné fantasy a heavy-contemporary.

Mělas při psaní něco, nebo někoho, kdo tě podržel a kdo to byl?

Není to tak, že bych při psaní potřebovala podporu. Píšu celý život a moc mě to baví, nebojuju s prokrastinací nebo nedostatkem motivace. Někdy si ale potřebuju utřídit myšlenky, když mám více variant, kudy se příběh může ubírat, a pomáhá mi o nich někomu vyprávět. Ten někdo je zpravidla moje maminka, která už je zvyklá na moje hodinové monology, které nejspíš místy nemají hlavu ani patu, ale nakonec z nich vždycky vyleze přesně to, co potřebuju.

Ovlivnilo tvoje knihy nějak výrazně okolí a v čem konkrétně?

Pokud bych na to odpověděla hodně zeširoka, tak jelikož okolí v dlouhodobém horizontu do určité míry ovlivňuje osobnost mě jako autorky, tak se dá říct, že nepřímo ano. Ale není to tak, že bych věci ze svého okolí přímo přenášela do své tvorby. Nepíšu o věcech z vlastního života, vybírám si témata, která se mnou nějakým způsobem rezonují, a třeba se jim i sama chci pověnovat víc do hloubky. Věcem z vlastního okolí se věnuju každý den, takže v knihách je rozebrat nepotřebuju.

Kdo je první člověk, který dostává napsanou knihu k přečtení?

Moje maminka. Obvykle ji čte už v průběhu. Vzhledem k tomu, že má načteno hodně z různých žánrů a je od přírody šťoura, umí dát cenné připomínky. Současně je z každého mého příběhu patřičně nadšená a vždycky se těší na další kapitolu. Tahle kombinace z ní dělá ideální betačtenářku.

Jaké byly reakce, když jsi vydala první knihu?

Řekla bych, že normální – gratulace a přání, ať se knize daří. Nikoho to nějak nešokovalo, nikdo se kvůli tomu se mnou nepřestal kamarádit (já vím, zní to komicky, ale i takovou zkušenost mají někteří mí kolegové), ani se mě lidi nezačali ptát, kolik už mám na účtu milionů a kdy to zfilmuje Netflix.

Proč si ty osobně myslíš, že by si lidé měli přečíst zrovna tvé knihy?

Tuhle otázku bych přeformulovala – přijde mi, že odráží předpoklad, že autor by se měl snažit přesvědčit co nejvíc lidí, aby jeho knihy chtěli. Pro mě je nejdůležitější dostat moje knihy ke čtenářům, kterým se budou líbit a něco jim dají. A co je to něco, co by jim měly dát? Kromě poutavých příběhů a zajímavých světů určitě spoustu věcí k zamyšlení.

Komu bys je doporučila?

Převážně čtenářkám, které nehledají oddechovku, ale ocení mix dobrodružné fantasy a hlubšího příběhu s přesahem do vážných témat – v sérii Světla nad močálem jsou ta témata osobnější (vztah k sobě samé, duševní zdraví, deprese, vysoká citlivost, složitý vztah s matkou), v Soumraku Edenu jsem kladla důraz na společnost jako takovou a roli jednotlivce v ní. Také bych zdůraznila, že ačkoliv Světla jsou od 14 a Eden od 15 let, starším čtenářkám se obvykle líbí víc, protože toho v nich víc nacházejí.

Máš něco, co bys na svých knihách zpětně změnila?

Člověk se řemeslně neustále posouvá, takže zpětně se vždycky najde něco, co se mohlo zpracovat líp – líp naformulovat, líp vystihnout, tady zvolit jiné tempo, tam vhodnější výraz… Snažím se to brát tak, že v dané chvíli jsem tomu prostě dala maximum, a zpětně se v tom neplácat. Všichni rosteme a je to tak dobře. Na příbězích jako takových bych ale neměnila nic, ty mě baví i po letech.

Co říkáš reakcím na tvé knihy?

Ze začátku jsem byla nesvá, když se objevily negativní komentáře. Někdy mě překvapoval útočný způsob, jakým byly psané, jindy se mi těžko smiřovalo s tím, že mi čtenář vyčetl jako chybu něco, co jen na rozdíl od ostatních nepochopil nebo přečetl nepozorně – a já neměla, jak mu to objasnit. Časem jsem se naučila reakce filtrovat a brát si z nich to konstruktivní. Taky se občas dívám na profily hodnotících, abych zjistila, jak se jinak shodujeme v názorech na knihy. Pravdou je, že žádná kniha se nebude líbit všem, a autor by se měl dle mého názoru zaměřovat především na názory své cílové skupiny.

Chtěla bys něco vzkázat kritikům?

Těm, kteří kritizují slušně, že děkuju za názor – ať už s ním souhlasím nebo ne. Těm ostatním nic.

Co bys naopak vzkázala fanouškům?

Že jsem ráda za každého z nich, jejich reakce mi dělají velkou radost a moc si vážím jejich podpory.

Chystáš nějaké další knihy?

V tuto chvíli mám víceméně dokončený další díl Světel nad močálem s názvem Pán močálu a na tahu je nakladatelství (o vydání dalších knih rozhodují prodeje těch předchozích, takže čekáme, až budou čísla dostačující pro schválení dalšího titulu). Každá kniha ze série Světel má v podstatě uzavřený děj, byť na sebe díly přímo navazují. Dohromady budou v sérii čtyři knihy, které společně tvoří jeden ucelený příběh. Soumrak Edenu je standalone, u toho pokračování neplánuju.

Povíš nám o ní víc?

Moc toho říct nemůžu, abych nespoilerovala, tak jen prozradím, že Pán močálu je příběhem Nemoje, s nímž se čtenáři setkají ve Světlech nad močálem i ve Tmě pod srdcem. Kniha vypráví o jeho neživotě od momentu, kdy byl v 17. století zastřelen a stal se bludníkem a vládcem močálu v srdci šumavských lesů, až po okamžiky odehrávající se těsně před Světly nad močálem. Z časového hlediska je to tedy prequel, a současně jde o příběh, který odhalí některé klíčové momenty celé série.

Máš nějaké oblíbené autory, žánry a knihy?

Žánrově většinou preferuju fantastiku, ale netrvám na ní. Oblíbených spisovatelů mám víc. Baví mě Ecco, Bugakov, Steinbeck, Gaarder, King, Tolkien, Rowlingová a další. Nejsem nějak zvlášť vyhraněná, potřebuju silný příběh, zajímavé prostředí a myšlenky, které ve mně zůstanou.

Je někdo z nich vzorem pro tvé psaní?

Nemám vzory, potřebuju, aby moje tvorba opravdu vycházela ze mě a nerada bych někoho přímo či nepřímo napodobovala.

Jak moc tě vzory obecně ovlivňují v psaní?

Pokud můžu soudit, tak neovlivňují. Alespoň si toho nejsem vědoma.

Je nějaká postava, nebo situace z tvých již vydaných knih, nebo těch teprve připravovaných inspirovaná něčím z tvého života a čím konkrétně?

Není, všechny situace jsou fiktivní.

Máš nějakého oblíbence mezi svými postavami?

Během psaní mi přiroste k srdci většina mých postav kromě padouchů. Ze Světel mám nejradši Nemoje, Svebora a Lenu, i když na tu jsem si ze začátku musela zvykat. Ve Tmě mě začal bavit Lukáš a čertice Berka je skvělá. A v Soumraku Edenu určitě Ray, Adeline a Leona. Snažím se postavy psát reálně, takže zejména ty hlavní mají vždycky něco, čím mi lezou na nervy, ale považuju to za důležitou součást jejich „lidskosti“ a tyhle jejich slabiny jsou vždycky podstatné pro příběh, takže jim je odpouštím a mám je ráda i tak 🙂

Máš stanovený nějaký cíl, kterého bys ve své spisovatelské kariéře chtěla dosáhnout? O jaký cíl se jedná?

Moc ráda bych se psaním živila, abych se mu mohla dlouhodobě věnovat naplno a nemusela se zdržovat vyděláváním peněz jinde. V našich podmínkách je to dost oříšek, ale kdo nic nezkusí…

Práskneš nám na sebe něco exkluzivního?

Třeba že za úplňku chodím nahá tančit na palouk a občas obětuju někoho ze sousedů bohům v krvavém rituálu? Ne, popravdě mě nic exkluzivního nenapadá. Jsem víceméně normální člověk, jen půlku svého života trávím ve světech, které se odněkud berou v mojí hlavě – a abych nebyla za blázna, tak jsem se rozhodla stát spisovatelkou. Ale pst, nikomu to neříkejte. Tvářím se, že píšu, protože moje myšlenky jsou přínosem pro svět… nebo něco takového 🙂

Chtěla bys nám ještě něco říct?

Děkuju za rozhovor a pokud vás moje knihy zaujaly a přečtete si je, budu ráda, když mi dáte vědět, jak se vám líbily 😊